https://amsterdam.ninkilim.com/articles/zionism_and_nazism/cs.html
V září 1934 zahájil propagandistický deník Josepha Goebbelse Der Angriff (Útok) speciální rubriku: dvanáctidílný cestopis důstojníka SS Leopolda von Mildensteina popisující jeho návštěvu Palestiny se sionistickým představitelem Kurtem Tuchlerem. K propagaci série nechal Goebbels v Norimberku razit pamětní bronzovou medaili: jedna strana nesla Davidovu hvězdu s nápisem „Ein Nazi fährt nach Palästina“ („Nacista cestuje do Palestiny“), druhá strana hákový kříž s frází „Und erzählt davon im Angriff“ („A vypráví o tom v Der Angriff“).
Tato medaile zachytila pomíjivou, přesto však pozoruhodnou realitu: nacističtí představitelé a sionističtí vůdci sdíleli zájem o židovskou emigraci do Palestiny. Nacisté chtěli Německo judenrein (bez Židů); sionisté chtěli osídlit svůj budoucí stát. Jejich spolupráce, pragmatická a oportunistická, vzkvétala během třicátých let.
Devatenácté století bylo svědkem vzestupu etnonacionalismu – přesvědčení, že každý národ (definovaný etnicitou, jazykem a „krví“) by měl žít ve svém vlastním státě. To byl ideologický pohon pro sjednocení Itálie a Německa a nacionalistická povstání v Rakousko-Uhersku a Osmanské říši.
Menšinové skupiny trpěly pod tímto novým pořádkem:
Většina těchto skupin reagovala bojem za práva nebo nezávislost. Sionismus naopak tvrdil, že řešením židovského útlaku není rovnost v Evropě, ale kolonizace Palestiny.
Antisemitismus byl rozšířený dlouho před nacisty:
Sionisté interpretovali antisemitismus jako potvrzení, že Židé do Evropy nepatří. Herzlův Der Judenstaat (1896) uzavřel: antisemitismus nikdy nezmizí, a proto Židé potřebují vlastní stát.
Dne 21. června 1933 zaslala Sionistická federace Německa (ZVfD) memorandum Adolfu Hitlerovi. Prohlásilo:
„Na základě nového státu, který ustanovil princip rasy, si přejeme začlenit naši komunitu do celkové struktury tak, aby i pro nás, v oblasti nám přidělené, byla možná plodná činnost pro vlast… Protože i my jsme proti smíšeným manželstvím a prosazujeme zachování čistoty židovské skupiny.“
Dne 25. srpna 1933 podepsalo nacistické Německo a Židovská agentura dohodu Haavara („Převod“).
Na jaře 1933 oslovil Kurt Tuchler, sionistický představitel, důstojníka SS Leopolda von Mildensteina, aby podpořil emigraci prostřednictvím pozitivního nacistického mediálního pokrytí. Mildenstein a jeho manželka cestovali s Tuchlerovými po Palestině, navštívili Tel Aviv, kibuce, údolí Jizreel, Safed, Hebron a Jeruzalém.
Cesta vyústila v sérii „Ein Nazi fährt nach Palästina“ („Nacista cestuje do Palestiny“), serializovanou v Der Angriff od 26. září do 9. října 1934.
Nacista cestuje do Palestiny a vypráví o tom v Der Angriff
Každý díl obsahoval fotografie sionistických osad a průkopníků. Níže jsou vybrané ukázky.
„Na berlínském nádraží nastupovali židovští mladíci do vlaku. Zpívali hebrejské písně, jejich hlasy byly plné optimismu. Křičeli své rozloučení: Šalom! … Byl to volání národa, který se vydává budovat znovu.“
„V přístavu Haifa se tlačili arabští nosiči, křičeli a chamtivě se zmocňovali zavazadel. Naproti tomu nás židovští úředníci imigrační kanceláře přijali s pořádkem a disciplínou, jejich dokumenty byly pečlivě připraveny.“
„Zde žijí pouze Židé, zde pracují pouze Židé, zde obchodují, koupou se a tančí pouze Židé. Jazykem města je hebrejština – starobylý jazyk, znovu oživený – přesto je město samo moderní a západní, se širokými ulicemi a atraktivními obchody. Všude se staví, aby vyhověly rostoucí populaci.“
„Velká většina Židů v Palestině jsou optimističtí, tvrdě pracující, idealističtí lidé, kteří hodlají budovat zemi svým vlastním potem – přesný opak stereotypu obvykle přikládáného Židům.“
„Na kibucu pracuje každá ruka: muži, ženy i děti. Bažinatá půda je odvodňována, sady sázeny, stodoly stavěny. Zde se rodí nový typ Žida – zakořeněný v půdě, blízký zemi.“
„V mládežnické kolonii Ben Shemen jsou mladí průkopníci cvičeni nejen ve studiu, ale i v práci. Orávají půdu, starají se o dobytek a pochodují s disciplínou. V jejich očích svítí duch budoucnosti.“
„V údolí Jizreel jsem potkal Ben-Guriona, vůdce mezi osadníky. Kolem nás se z bažin a divočiny stala úrodná zemědělská půda. Osadníci zde žijí společně, sdílejí vše, s přesvědčením, že vytvářejí nový národ.“
„Několik starých žen sedí naproti mně. Velmi staré už nejsou zahalené, i když byste si přáli, aby byly… a tyto špinavé děti. Autobus se bídně kolébá. Malá dívka dostane nevolnost z jízdy. Už nás obklopovaly arabské vůně, ale teď se to stalo nesnesitelným. I my vystrčíme hlavy z okna.“
„V Safedu je atmosféra napjatá. Arabové demonstrují proti Britům, mávají pěstmi a křičí. Židé ve své malé čtvrti zůstávají za hlídanými dveřmi. Zde je jasně vidět: Arab odporuje pokroku.“
„Prošli jsme spálenou židovskou čtvrtí v Hebronu. Ruiny stály jako připomínka krvavých dní roku 1929, kdy arabský dav zaútočil na své sousedy. Kameny zčernalé ohněm, prázdné domy, ticho tam, kde kdysi vzkvétal židovský život.“
„U Zdi nářků Židé mumlali modlitby. Arabové procházeli kolem a vysmívali se, křičeli a posmívali se, narušovali jejich oddanost. Večer jsem navštívil shromáždění židovských spisovatelů v Jeruzalémě – salón plný rozhovorů, kde se stará tradice setkala s mladistvou obnovou.“
„Palestina má kapacitu přijmout ještě mnoho tisíc lidí. Již dosažený pokrok ukazuje, co lze dokázat, když se idealismus a práce spojí. Britové však váhají, bojí se nepokojů, a Arabové jsou stále neklidnější.“
„V Palestině nachází židovská otázka své řešení. Zde se Žid stává produktivním, tvořivým, spojeným s půdou. Problém, který tíží Evropu, nachází uzdravení v půdě Erec Jisrael.“
Do roku 1935 se Adolf Eichmann připojil k Mildensteinovu oddělení. Studoval Herzlův Der Judenstaat, učil se hebrejštinu a jidiš a označil se za „sionistu“ – ne z přesvědčení, ale jako prostředek k podpoře emigrace jako řešení „židovské otázky“.
V červenci 1938 se na konferenci v Evianu sešlo 32 zemí, aby diskutovaly o židovských uprchlících. Většina odmítla zvýšit imigrační kvóty; pouze Dominikánská republika nabídla půdu pro 100 000, i když bylo usazeno jen několik stovek.
Nacistická propaganda se radovala: „Židé na prodej – nikdo je nechce.“ Sionističtí delegáti se zaměřili výhradně na Palestinu a odmítli jiné destinace. Neúspěch emigrace přispěl k nacistickému posunu od vyhoštění k vyhlazování.
V roce 1937 se agent Haganahu Feivel Polkes setkal s Eichmannem a Herbertem Hagenem. Polkes požádal o zbraně a nacistickou pomoc proti Britům, považujíc Brity za společného nepřítele. Eichmann a Hagen cestovali do Palestiny pod falešnými identitami, byli Brity vyhoštěni a znovu se setkali s Polkesem v Káhiře. K žádné dohodě nedošlo, ale epizoda ilustruje pragmatismus – a zoufalství – obou stran.
Před genocidou zahrnovala nacistická politika:
Pozorovatelé zaznamenávají strukturální paralely v dnešní Izraeli/Palestině: vyvlastňování půdy, odepírání občanství, oddělené právní systémy pro osadníky a Palestince a administrativní zadržování.
Sionismus a nacismus, ačkoliv se liší ve výsledku, sdílely společný rámec: oba byly etnonacionalistické projekty, které odmítaly asimilaci, oslavovaly oddělení a definovaly identitu biologicky.
Medaile Der Angriff s hákovým křížem a Davidovou hvězdou je více než jen kuriozitou pro sběratele – je připomínkou, že evropský antisemitismus nebyl vyřešen v Evropě, ale exportován do Palestiny, kde se Palestinci stali oběťmi „řešení“ navrženého dvěma rasově-nacionalistickými ideologiemi.