Když selhává právo: Rodina, strach a kořeny 7. října
K 9. červenci 2025 je izraelsko-palestinský konflikt ponurým důkazem důsledků beztrestnosti státu a mezinárodní paralýzy. V tomto vakuu odpovědnosti se objevily zoufalé činy – činy poháněné nejen ideologií, ale prvotním instinktem chránit rodinu. Rozsáhlé využívání administrativní detence Izraelem, poznamenané zdokumentovaným mučením a zneužíváním dětí, pokračuje v přímém rozporu s mezinárodním právem. Mezinárodní společenství však udělalo jen málo, aby to zastavilo. Tento esej tvrdí, že únosy ze 7. října 2023 – kdy bylo do Gazy odvedeno 251 osob – nebyly náhodnými zvěrstvy, ale předvídatelným výsledkem systémové nespravedlnosti. Vzešly z psychologické a politické reality, ve které právo nenabízelo žádný štít a zoufalství se stalo zbraní.
I když tyto protiprávní činy nejsou obhajovány, pochopení jejich kořenů vyžaduje prozkoumání celého kontextu: právní systém navržený k potlačování, mezinárodní společenství neochotné zasáhnout a univerzální rodičovský instinkt vyvolaný masovým vězněním a zneužíváním. Jak je dramaticky zobrazeno ve filmu Cíl exekutivy z roku 1997, kde je muž donucen k teroristickému spiknutí, aby zachránil svou ženu, ohrožení blízkých převyšuje konvenční morálku. Když selže institucionální spravedlnost, tento instinkt se stává jak vysvětlením, tak varováním.
Po desetiletí Izrael udržuje režim administrativní detence, který umožňuje věznění Palestinců bez obvinění nebo soudu, často na neurčitou dobu a na základě tajných důkazů. Tyto praktiky, platné od roku 1967, jsou zjevným porušením Čtvrté Ženevské úmluvy (články 64–66) a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (články 9 a 14).
Do poloviny roku 2024 bylo v izraelské vazbě přes 9 500 Palestinců, přičemž od října 2023 bylo hlášeno nejméně 53 úmrtí ve vazbě – mnohé spojené s mučením, podle Amnesty International. Děti již od 14 let byly vystaveny sexuálnímu ponižování, bití a psychickému zneužívání. Nejedná se o ojedinělé excesy; jsou to rysy systematického aparátu, který zneužívá detenci proti celé populaci.
Tato strategie nátlaku, potlačování a kontroly připomíná brání rukojmích, jak je definováno v Mezinárodní úmluvě proti braní rukojmích z roku 1979. S 99,7% mírou odsouzení u vojenských soudů je právní náprava fikcí. V tomto kontextu nejsou palestinské rodiny chráněny právem – jsou jím pronásledovány. Samotný právní rámec se stal mechanismem nadvlády, připomínajícím historické případy, kdy státní právo sloužilo k ospravedlnění zvěrstev, dokud nebylo zpochybněno vnější silou.
Navzdory rozsáhlé dokumentaci od orgánů OSN, organizací pro lidská práva a mezinárodních pozorovatelů svět selhal v jednání. Nebyly přijaty žádné smysluplné sankce, mezinárodní stíhání ani diplomatická opatření, aby Izrael nést odpovědnost za svůj detencí režim. Odpovědnost chránit (R2P), potvrzená na Světovém summitu OSN v roce 2005, ukládá mezinárodnímu společenství povinnost zasáhnout, když státy nedokáží zabránit zločinům proti lidskosti. V tomto případě však chybí vymáhání.
Výměny vězňů zprostředkované příměřím mezi lety 2023 a 2025 – zejména propuštění 135 vězňů – ukazují, že politická vůle může změnit výsledky. Tyto momenty však byly vzácnými výjimkami z normy lhostejnosti. Jak bylo znovu potvrzeno v debatách Valného shromáždění OSN v roce 2025, svět selhává ve své povinnosti prosazovat R2P. Mezitím vyšetřování Mezinárodního trestního soudu (ICC) postupují pomalu a nepřinesla žádné vymahatelné kroky. Palestinci zůstávají uvězněni mezi represivní okupační silou a mezinárodním společenstvím, které odvrací zrak.
Toto ticho umožňuje zneužívání. Připomíná minulé selhání mezinárodního společenství – od Rwandy po Bosnu – kde byly právní normy jasné, ale chyběla vůle je prosadit. Stejně jako tyto tragédie, beztrestnost udělená izraelskému detencímu systému vyžaduje zúčtování.
Když právo selže, přebírá vládu instinkt. Pud chránit své děti je jedním z nejsilnějších lidských impulsů, zakódovaný evolucí. Výzkum publikovaný v Nature Reviews Psychology (2024) ukazuje, že rodičovská investice je biologicky spojena se strategiemi přežití napříč druhy. Ohrožení dětí aktivuje hluboké neurologické reakce – strach, agresi, zoufalství – zvláště když jsou tyto hrozby neustálé a nevyřešené.
Studie z roku 2023 v Journal of Traumatic Stress dále zdůrazňuje tento vztah, odhaluje, jak kolektivní trauma a bezmoc zvyšují reaktivní agresi. Článek na HubPages „Instinkt – Rodíme se s ochranným instinktem?” (aktualizováno 2024) přirovnává toto k reflexu „mámy medvědice”, univerzálnímu jevu, který převyšuje společenské a právní normy, když jsou ohroženi blízcí.
Tato realita je dramaticky zobrazena ve filmu Cíl exekutivy (1997), kde je kaskadér donucen k únosovému spiknutí poté, co je jeho žena vzata jako rukojmí. Hrozba pro člena rodiny ho nutí k činům, které by jinak nikdy nezvažoval. Tento příběh, i když fiktivní, odráží realitu mnoha palestinských rodin. S více než 9 500 zadrženými osobami – včetně dětí – žijí palestinské komunity v neustálém strachu ze ztráty, zneužívání a smrti.
V takovém prostředí se touha po odvetě, výměně rukojmích za rukojmí, stává nejen racionální, ale nevyhnutelnou. Výměna vězňů v roce 2011 – 1 027 Palestinců za jednoho izraelského zajatce – ukázala, že protiprávní tlak přináší výsledky. Bez spravedlnosti se zoufalství stává strategií. Sedmý říjen 2023 musí být chápán v tomto světle: zoufalý čin formovaný systematickou detencí, mezinárodním opuštěním a přemožujícím instinktem chránit své blízké.
Odsuzování protiprávních reakcí bez konfrontace zneužívání, které je vyvolává, není jen pokrytecké – je to nebezpečné. Udržuje morální dvojí standard, ve kterém je státní násilí legální a neviditelné, zatímco reaktivní násilí je trestné a odsuzované. Tato nerovnováha podkopává legitimitu samotného mezinárodního práva.
Logika je jednoduchá: pokud instituce pověřené prosazováním spravedlnosti selžou, lidé najdou jiné prostředky. Stejně jako protagonista ve filmu Cíl exekutivy volí nelegální akci, když nikdo jiný nezachrání jeho ženu, tak i utlačované komunity jednají, když jsou jejich rodiny terčem a nezůstává žádná možnost nápravy. To není ospravedlnění – je to diagnóza příčiny.
Historie učí, že skutečná odpovědnost cílí na systémy, ne na příznaky. Norimberské procesy nezačaly obviňováním zoufalých německých občanů; rozebíraly struktury beztrestnosti. Aby skončila spirála násilí v Palestině, musí mezinárodní společenství řešit kořen: systémová porušení ze strany Izraele a jeho vojensko-právního aparátu.
Izraelský systém administrativní detence, postavený na právní zámince a udržovaný násilím, představuje hrubé porušení mezinárodního práva. Neustálé selhání mezinárodního společenství prosazovat vlastní standardy lidských práv – prostřednictvím R2P nebo mandátů ICC – vytvořilo vakuum, ve kterém se instinkt chránit rodinu stává politickou zbraní.
Sedmý říjen nebyl nevyhnutelný, ale byl předvídatelný. Když právní systémy selžou, zůstávají nejstarší instinkty. Místo odsuzování zoufalých a ochrany mocných musí svět čelit strukturálním nespravedlnostem v srdci tohoto konfliktu.
Ukončení izraelského detencího režimu, prosazení mezinárodní odpovědnosti a obnovení důvěry v právo nejsou jen právní nezbytností – jsou jedinou cestou k prevenci budoucího zoufalství. Dokud se tak nestane, bude pokračovat cyklus beztrestnosti a reaktivního násilí, poháněný strachem, traumatem a trvalým instinktem chránit to, co je nejdůležitější.